Silvie

Osudy strádajících dětí a nedodržování dětských práv v rozvojových zemí se mě vždy hluboce dotýkaly. Poté co jsem se této problematice věnovala při studiu, vím, že dlouhodobá pomoc zaměřená na konkrétní projekty, zejména podpora vzdělání dívek, zajišťování a dodržování dětských práv je víc než smysluplná. Jedním z mých snů bylo konkrétně pomoci adopcí holčičky a na dálku ji podporovat. Když jsem dlouho a pečlivě vybírala vhodnou organizaci, narazila jsem také na Jirkovu OMDC. Přestože to byla relativně mladá Nadace, získala si moji důvěru okamžitě. Nejspíš proto, že se jednalo o malou organizaci s osobním přístupem. Dalším impulsem realizovat adopci přes Jirku, byla možnost zapojení se do Mise v Keni a zažít vše na vlastní kůži, což byl také můj sen – cesta do Afriky, vidět situaci dětí na vlastní oči a udělat si vlastní obrázek.

Na cestu do Keni v lednu 2011 jsem se neskutečně těšila a zároveň se pokoušela připravit na vše, co by nás tam mohlo potkat. Nicméně realita byla víc než neuvěřitelná, od příletu do Keni jsem nevycházela z údivu, od pochybného jednání úředníků, přes chaotický systém, který v zemi věčného čekání spolehlivě fungoval, po kulturní odlišnosti, které mi mozek nebral.. Na to by se s trochou trpělivostí a smyslem pro humor dalo i zvyknout. Ale dřív než jsem stihla vstřebat kulturní šok, přišel další, sice předpokládaný, ale v reálném obrazu mnohem horší, chudoba, špína a žebrající děti. Spousta dětí. Všude kam jste se podívali, byly malé děti, bosé, hladové, nemocné, špinavé, zapáchající a některé pozitivní.. V tu chvíli na mě dopadaly beznadějné pocity, protože nelze pomoci všem co jsou zrovna okolo a na tento pocit se nedá zvyknout. Nikdy jsem nechápala, že je možné, aby děti trpěly nedostatkem elementárních potřeb, které jsou u nás automatické, ani potom co jsem stála uprostřed té nespravedlnosti, jsem tomu stále nemohla uvěřit.. Připadala jak ve velmi špatném snu a zároveň mě napadaly otázky, proč se to děje, kdo může za důsledky této situace, které tak krutě dopadají na bezbranné děti.. Na soucitné rozhořčení nebyl naštěstí čas, čekalo nás hodně práce v terénu. Postupně smutný a nezapomenutelný obrázek vytlačily veselé zážitky na dlouhých cestách za našimi dětmi nebo na formální schůzky, setkání s novináři a všemi přáteli Nadace. Ale nejkrásnější vzpomínka na setkání byla s mojí adoptovanou holčičkou Dianou v přeplněném dětském domově a seznámení se s její kulturou. Ohromující byla také setkání se všemi šťastnými dětmi ze smutných příběhů a vidět značné zlepšení a pokroky v jejich životech. Při každé návštěvě, kdy jsme předávali dárky, jídlo a mnoho dalšího nás vesele vítaly s neskrývanou radostí a spontánně se na nás vrhaly, včetně těch kteří se z počátku zdráhaly a někteří si nás hned přivlastnily a už se nepustily.. Bylo těžké uvěřit čím si tyto nyní šťastné děti v nedávné minulosti vlastně prošly. Důvěra a vděčnost v jejich očích je nepopsatelná. V tu chvíli si člověk skutečně uvědomí, co znamená pravý pocit radosti a štěstí i to, že na první pohled nepatrná kapka v moři znamená ve skutečnosti mnoho šťastných malých duší..
Jsem velmi ráda, že jsem se mohla zúčastnit této nezapomenutelné cesty a zapojit se přímo do činnosti Nadace v terénu s lidičkami –  Jiřím, Hellen, Jimmym, Josephine, Cyrusem, Patrickem a s ostatními z této velké rodiny, kteří za krátkou dobu odvedli ohromný kus užitečné práce, která mimochodem, není vůbec snadná a vyžaduje nejen velkou psychickou odolnost, mnoho úsilí, ale hlavně srdce na správném místě. Pevně věřím, že se najdou další, nejen soucitní lidé, ale i ti kteří mohou pomoci se stavbou dětského domova.

Závěrem chci podotknout, přestože to nebyla má první dobrodružná cesta, byla to velmi obohacující zkušenost a nezapomenutelný zážitek. Opravdu je rozdíl vycestovat na dovolenou, kde vidíte pouze krásy dané země, ale pokud vycestujete někam jako dobrovolník, poznáte skutečnou realitu té země, nejen odlišnou kulturu, tradice a její přírodní krásy, ale i chudobu, nemoci, zneužívané a hladové děti.

Silvie