Navštívili naší kancelář mimo mojí obvyklou dobu

Dana Zdeňková s manželem, Anna Fechtnerová a Slávek Fechtner
Doba návštěvy – prosinec 2010
Cyrus s Patrikem jim připravili po předešlé dohodě nádherný program po národních parcích a to že kluci umí velmi dobře ( zajedou s vámi až před tlamu lva 🙂 a mimo to si dali zastávku na 3 dny u nás v Nanyuki a prošli si Slumy, navštívili naše některé děti, rozdali bonbony a jídlo – prostě poznali opravdovou Keňu. Darovali OMDC 500USD, děkujeme

Napsala Dana Zdeňková:

Poprvé jsme Keňu, plni očekávání, navštívili před rokem, coby naprosto typičtí turisté. Přes cestovku – krásný hotel, pobřeží, dlouhé bílé pláže, nádherná voda… prostě idylka… Při této cestě jsme něco málo poznali, ale hlavně se potkali s prima manželským párem Andulkou a Slávkem, se kterými jsme se velice sblížili a stali se z nás přátelé. V té době jsme se poprvé dozvěděli o „jakémsi“ Jirkovi, který se snaží pomoci právě dětem v Keni. Uplynul nějaký čas a my se s Jirkou Perglem potkali osobně. A už to najednou nebyl jen tak nějaký Jirka, ale člověk, který má srdce na pravém místě, s otevřenou náručí pro spoustu „ztracených“ dětských dušiček a s ideou, která se začala stávat pomalu, ale jistě reálnou. Protože pracuji v jedné základní škole, vyšel mi Jirka vstříc a představil nám svou nadaci, film a fotografie ze své tehdy druhé (nebo už třetí?) cesty a před velkými prázdninami přijel s kluky z Afriky. Seznámení se Cyrusem a Patrickem byl asi ten poslední posun k plánování naší další cesty do Keni, jen tentokrát již bez účasti CK, ale na vlastní pěst a na delší dobu, právě s našimi novými přáteli. V červenci 2010 začala cesta dostávat jasnou podobu a záhy byl plán hotov. Času na přípravu bylo dost, ale nedočkavost se kterou se vracíme do rovníkové Afriky byla neuvěřitelně velká.
Když se přiblížil den odletu, stoupalo napětí a velké očekávání… vracíme se zpátky! Nyní ale jinak. Po svém. Hlavou všech se honila spousta otázek, na které jsme postupem času dostávali odpovědi… na některé se odpovědi asi nikdy nedočkáme… Na letišti v Nairobi na nás čekali „staří“ známí Cyrus s Patrickem – radost, že jsme se setkali a poznali byla obrovská. Po několika dnech strávených v Nairobi, kdy se pomalu, ale jistě musíte oprostit od evropského myšlení a zkusit zapadnout do naprosto od nás odlišného života Keňanů, jsme se konečně vydali na sever – směr NANYUKY. 1. ledna 2011 – Nový rok, kdy ještě většina lidí na celém světě oslavovala nebo vyspávala po oslavách, jsme se konečně rozjeli tam, kam já osobně jsem chtěla opravdu moc… Po cestě nám do auta vplul další spolucestující – Hellen Gathogo, koordinátorka projektu OMDC v Keni… Bylo to, jako by se slunce rozsvítilo ještě víc a její dobrá nálada a nakažlivý smích byl najednou všude… měli jsme pocit, jako bychom ji znali dávno. Další krásný člověk z Jirkova okolí. S Hellen jsme se domluvili, že naše první kroky v Nanyuky povedou do kanceláře a tam nás seznámí s dalším. Cesta, nejen úžasnou krajinou okolo utíkala rychle, ale hlavně právě díky Hellen a její všudypřítomnou pozitivní náladou nám nevadil ze všech stran se valící prach ze silnice. Nechci a snad ani neumím popisovat vše co jsme po cestě viděli, včetně zastávky na rovníku nebo první pohledy na Mt. Kenyu. Chci jen popsat mé dojmy, dojmy člověka, který není zrovna typickým cestovatelem a který chtěl vidět na vlastní oči a poznat na vlastní kůži prostředí, ve kterém se Jirka pohybuje, ve kterém žijí děti, kterým pomáhá a kde pro ně bude stát nové útočiště …
První zastávka v Nanyuky – Kancelář OMDC… Všichni, kteří Jirku znáte, na něj můžete být náležitě pyšní… zázemí, které s Hellen vybudovali je úžasné… Skromné, ale účelné… V kanceláři jsme se seznámili s Jamesem – dalším členem nemalé rodiny OMDC… Hellen nám vyprávěla o útrapách zdejších žen a dětí, potažmo celých rodin, co všechno si museli prožít a většina z nich stále prožívá, o velkém počtu hladovějících, zneužívaných, nemocných, HIV pozitivních … jak chodí na pravidelné návštěvy do slumů, jak pomáhá dětem, rodinám… vlastně vše o práci OMDC přímo na místě… řeknu upřímně, když si  člověk občas přečte nějaký článek o takovéto nadaci nebo shlédne nějaký film, je mu úzko a minimálně se zamyslí nad tím, co by těm lidem pomohlo… když jste však přímo na místě, kde je všechna ta bída a utrpení vidět na každém kroku, padá na vás neskutečná tíseň a zároveň solidarita a každé dítě byste si najednou chtěli obejmout, vzít domů… a to jsme byli zatím jen v kanceláři a poslouchali a prohlíželi si fotky a dokumenty, které nám ochotně Hellen s Jamesem předkládali. Protože jsme s touto cestou dopředu počítali, nedalo nám to, abychom něčím na místě nepřispěli, takže jsme v kanceláři nechali nějaké léky, trička, psací potřeby, sladkosti a penízky a po „rychlém“ obědě ve zdejším „bufetu“ se vydali do slumu…
Druhá zastávka v Nanyuky – slum
Cesta na okraj Nanyuky se zhoršovala až se nakonec změnila ve více než polní… Už z dálky jsme před sebou viděli skupinku dětí, které, když zahlédli auto se k nám hrnuli… Ráda bych vám tady popsala pocity, které člověk prožívá, když ty děti vidí…když vystoupí z auta a jde do slumu… když poslouchá Hellen, která zná všechny příběhy jednotlivých rodin… když vidíte kde žijí, kde spí… nejraději byste všem hned pomohli… stojíte tam, koukáte se, posloucháte, snažíte se usmívat, pohladit, osladit život… ale, je to jen v tu chvilku… Tam, přímo na místě teprve dostatečně poznáte, co Jirka, Hellen, James, Cyrus, Patrick, Job…a mnoho dalších z nadace OMDC dělají… teprve tam vám „doteče“ jak velká mají srdce…
Mohla bych tady do nekonečna psát miliony písmenek, která by popisovala situaci na místě, která by ale rozhodně nevystihla pocity, které člověk má, když je na chvilku součástí…
Takže již jen pár slov – Velké dík patří Jirkovi a všem z velké a stále se rozrůstající rodiny OMDC – takže i vám všem, kteří už máte „svou“ holčičku nebo chlapečka… kteří i kapičkou přispějete na dobrou věc – pro další den plný úsměvů „ našich“ dětí
Doufám, pevně v to věřím, že se do Keni – do Nanyuky znovu vrátím a budu moci obejmout „naši“ Grace………