Archive for category: Lidé, kteří byli se mnou v Keni

Dana Zdeňková s manželem, Anna Fechtnerová a Slávek Fechtner
Doba návštěvy – prosinec 2010
Cyrus s Patrikem jim připravili po předešlé dohodě nádherný program po národních parcích a to že kluci umí velmi dobře ( zajedou s vámi až před tlamu lva 🙂 a mimo to si dali zastávku na 3 dny u nás v Nanyuki a prošli si Slumy, navštívili naše některé děti, rozdali bonbony a jídlo – prostě poznali opravdovou Keňu. Darovali OMDC 500USD, děkujeme

Napsala Dana Zdeňková:

Poprvé jsme Keňu, plni očekávání, navštívili před rokem, coby naprosto typičtí turisté. Přes cestovku – krásný hotel, pobřeží, dlouhé bílé pláže, nádherná voda… prostě idylka… Při této cestě jsme něco málo poznali, ale hlavně se potkali s prima manželským párem Andulkou a Slávkem, se kterými jsme se velice sblížili a stali se z nás přátelé. V té době jsme se poprvé dozvěděli o „jakémsi“ Jirkovi, který se snaží pomoci právě dětem v Keni. Uplynul nějaký čas a my se s Jirkou Perglem potkali osobně. A už to najednou nebyl jen tak nějaký Jirka, ale člověk, který má srdce na pravém místě, s otevřenou náručí pro spoustu „ztracených“ dětských dušiček a s ideou, která se začala stávat pomalu, ale jistě reálnou. Protože pracuji v jedné základní škole, vyšel mi Jirka vstříc a představil nám svou nadaci, film a fotografie ze své tehdy druhé (nebo už třetí?) cesty a před velkými prázdninami přijel s kluky z Afriky. Seznámení se Cyrusem a Patrickem byl asi ten poslední posun k plánování naší další cesty do Keni, jen tentokrát již bez účasti CK, ale na vlastní pěst a na delší dobu, právě s našimi novými přáteli. V červenci 2010 začala cesta dostávat jasnou podobu a záhy byl plán hotov. Času na přípravu bylo dost, ale nedočkavost se kterou se vracíme do rovníkové Afriky byla neuvěřitelně velká.
Když se přiblížil den odletu, stoupalo napětí a velké očekávání… vracíme se zpátky! Nyní ale jinak. Po svém. Hlavou všech se honila spousta otázek, na které jsme postupem času dostávali odpovědi… na některé se odpovědi asi nikdy nedočkáme… Na letišti v Nairobi na nás čekali „staří“ známí Cyrus s Patrickem – radost, že jsme se setkali a poznali byla obrovská. Po několika dnech strávených v Nairobi, kdy se pomalu, ale jistě musíte oprostit od evropského myšlení a zkusit zapadnout do naprosto od nás odlišného života Keňanů, jsme se konečně vydali na sever – směr NANYUKY. 1. ledna 2011 – Nový rok, kdy ještě většina lidí na celém světě oslavovala nebo vyspávala po oslavách, jsme se konečně rozjeli tam, kam já osobně jsem chtěla opravdu moc… Po cestě nám do auta vplul další spolucestující – Hellen Gathogo, koordinátorka projektu OMDC v Keni… Bylo to, jako by se slunce rozsvítilo ještě víc a její dobrá nálada a nakažlivý smích byl najednou všude… měli jsme pocit, jako bychom ji znali dávno. Další krásný člověk z Jirkova okolí. S Hellen jsme se domluvili, že naše první kroky v Nanyuky povedou do kanceláře a tam nás seznámí s dalším. Cesta, nejen úžasnou krajinou okolo utíkala rychle, ale hlavně právě díky Hellen a její všudypřítomnou pozitivní náladou nám nevadil ze všech stran se valící prach ze silnice. Nechci a snad ani neumím popisovat vše co jsme po cestě viděli, včetně zastávky na rovníku nebo první pohledy na Mt. Kenyu. Chci jen popsat mé dojmy, dojmy člověka, který není zrovna typickým cestovatelem a který chtěl vidět na vlastní oči a poznat na vlastní kůži prostředí, ve kterém se Jirka pohybuje, ve kterém žijí děti, kterým pomáhá a kde pro ně bude stát nové útočiště …
První zastávka v Nanyuky – Kancelář OMDC… Všichni, kteří Jirku znáte, na něj můžete být náležitě pyšní… zázemí, které s Hellen vybudovali je úžasné… Skromné, ale účelné… V kanceláři jsme se seznámili s Jamesem – dalším členem nemalé rodiny OMDC… Hellen nám vyprávěla o útrapách zdejších žen a dětí, potažmo celých rodin, co všechno si museli prožít a většina z nich stále prožívá, o velkém počtu hladovějících, zneužívaných, nemocných, HIV pozitivních … jak chodí na pravidelné návštěvy do slumů, jak pomáhá dětem, rodinám… vlastně vše o práci OMDC přímo na místě… řeknu upřímně, když si  člověk občas přečte nějaký článek o takovéto nadaci nebo shlédne nějaký film, je mu úzko a minimálně se zamyslí nad tím, co by těm lidem pomohlo… když jste však přímo na místě, kde je všechna ta bída a utrpení vidět na každém kroku, padá na vás neskutečná tíseň a zároveň solidarita a každé dítě byste si najednou chtěli obejmout, vzít domů… a to jsme byli zatím jen v kanceláři a poslouchali a prohlíželi si fotky a dokumenty, které nám ochotně Hellen s Jamesem předkládali. Protože jsme s touto cestou dopředu počítali, nedalo nám to, abychom něčím na místě nepřispěli, takže jsme v kanceláři nechali nějaké léky, trička, psací potřeby, sladkosti a penízky a po „rychlém“ obědě ve zdejším „bufetu“ se vydali do slumu…
Druhá zastávka v Nanyuky – slum
Cesta na okraj Nanyuky se zhoršovala až se nakonec změnila ve více než polní… Už z dálky jsme před sebou viděli skupinku dětí, které, když zahlédli auto se k nám hrnuli… Ráda bych vám tady popsala pocity, které člověk prožívá, když ty děti vidí…když vystoupí z auta a jde do slumu… když poslouchá Hellen, která zná všechny příběhy jednotlivých rodin… když vidíte kde žijí, kde spí… nejraději byste všem hned pomohli… stojíte tam, koukáte se, posloucháte, snažíte se usmívat, pohladit, osladit život… ale, je to jen v tu chvilku… Tam, přímo na místě teprve dostatečně poznáte, co Jirka, Hellen, James, Cyrus, Patrick, Job…a mnoho dalších z nadace OMDC dělají… teprve tam vám „doteče“ jak velká mají srdce…
Mohla bych tady do nekonečna psát miliony písmenek, která by popisovala situaci na místě, která by ale rozhodně nevystihla pocity, které člověk má, když je na chvilku součástí…
Takže již jen pár slov – Velké dík patří Jirkovi a všem z velké a stále se rozrůstající rodiny OMDC – takže i vám všem, kteří už máte „svou“ holčičku nebo chlapečka… kteří i kapičkou přispějete na dobrou věc – pro další den plný úsměvů „ našich“ dětí
Doufám, pevně v to věřím, že se do Keni – do Nanyuky znovu vrátím a budu moci obejmout „naši“ Grace………

V srpnu roku 2009 jsem odletěl plný očekávání do Keni. Chtěl jsem na vlastní oči vidět životní podmínky, jaké v africké Keni panují a dozvědět se, jestli je možné nějak pomoci. Proto jsem cestoval s Jirkou Perglem, který velmi usiloval zlepšit život dětem v oblasti Nanyuki a rozhodl se založit nadaci OMDC. Měl jsem to štěstí být v úplném začátku, kdy Jiří musel zjistit a vyhodnotit stovky informací, ujet tisíce kilometrů a vidět, jak vůbec není jednoduché pomáhat. Osobně jsem se zapojil do této pomoci při pomáhání dětem. Nakupovali jsme dětem jídlo, rozdávali hračky a sladkosti a jezdili po úřadech kvůli oficiální registraci. Vím, že jednou na dovolenou v Egyptě zapomenu, ale tato návštěva Keni ve mě zůstane na vždy…

Jinak chci podotknout, že to co bylo s nadací od té doby uděláno pro moc dobrou věc je neuvěřitelné. S radostí jsem od té doby sledoval, jak se rozrůstá počet adoptivních rodičů i ostatních sponzorů. Je dobře, že se najde hodně lidí ochotno pomoci dětem na pokraji smrti, ale i že právě takové nadace jako je OMDC, mezi námi všemi vzbuzují důvěru a radost finančně přispět těm, kteří si sami pomoci nemohou. Sleduji také stavbu dětského domova, který v době mé návětěvy byl jen v plenkách a ve snech Jiřího a Hellen. Držme palce a povolme měšce, ať vše dobře dopadne. Ne kvůli nám, ale kvůli dětským očím, v kterých se opět díky OMDC může zeblesknout jiskra radosti neděje.

Jarda

Moje první cesta do Keni.

Na cestu do Keni jsem se připravovala docela dlouho. Byl to můj sen se dostat do této krajiny a poznat ji jinak než jako obyčejný turista.  Impulsem bylo přečtění několika knih o Africe jako např. „Bílá Masajka“, „Pod africkým sluncem“ a jiné. To bylo taky důvodem, že jsem začala přemýšlet o adopci na dálku. Na internetu jsem narazila na organizaci OMDC, která ve mně po zhlédnutí jejich stránek vzbudila důvěru a po krátkém přemýšlení jsem začala podporovat jednu z dívek. Zároveň ve mně začala klíčit myšlenka, že bych se do té Keni opravdu chtěla podívat a vidět vše, o čem jsem jen četla, na vlastní oči. Povzbudila mne i ochota Jirky Pergla vzít sebou kohokoliv, kdo se pro to rozhodne. A tak jsem začala šetřit. Měla jsem sen a měla jsem cíl. Zaplatila jsem si lekce angličtiny, protože s tímto jazykem jsem dost na štíru a přečetla si pár dalších knih. Najednou tady byl konec listopadu a s tím zařizování letenek. „Takže nakonec opravdu POJEDU!!!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Strašně jsem se těšila a zároveň jsme měla i obavy z toho, že Keňa není moc bezpečná země. To mne ale v žádném případě neodradilo, přestože nejsem žádný hrdina ani cestovatel a když už, tak jen prstem po mapě. Tohle byla moje opravdu první velká cesta. Po dohadování kvůli zavazadlům, na check-inu na letišti v Praze, se nám nakonec povedlo nastoupit do prvního letadla do Istanbulu. Cesta sice pohodová, ale celkem dlouhá, takže jsem s nedočkavostí vystoupila v noci na letišti v Nairobi a poprvé se nadechla afrického vzduchu. „Co je Keňa“ – jsem měla možnost poznat hned na letišti – sáhodlouhé dohadování důležitých úředníků. Čím byl ten člověk na nižším postu tím důležitěji se tvářil. 🙂 Další překvápko čekalo hned v hotelu, kde jsme zjistili, že pro nás nemají rezervované pokoje. NEUVĚŘITELNÉ !!! Ale nám to nevzalo náladu, připadalo mi to velice dobrodružné, jak jsme ve tři ráno podnikli cestu do jednoho z nairobských barů, kde jsme měli počkat, než se uvolní nějaký pokoj v hotelu. Druhý den? Keňa na plný pecky! Nairobi s celou tou svojí vřavou a pachy. A čekání … a čekání a čekání … 🙂 Člověk neustále nevycházel z údivu, co ješte nebude fungovat. Nezbylo nic jiného než přeladit na keňskou vlnovou délku a zpomalit. Nemyslet evropsky, nepředpokládat, že když je něco naplánováno, že to taky vyjde. Nakonec pomalým keňským způsobem došlo na vše…
Cesta do Nanyuki je lemována úžasnou krajinou a ani prach ze silnice mi v tu chvíli nevadil. Tržište v Karatině, kde jsme mohli vidět nepřehledné množství pěstovaných plodin, které jsou nezbytné při přípravě jídla z pravé keňské kuchařky. Nebudu tady popisovat den po dni, protože to krásně rozepsal v reporáži Honza. Chci jen zachytit dojem nezcestovalého člověka, který navštívil tuto krajinu. Potkala jsem tady úžasné lidi, kteří pracuji pro OMDC v Nanyuki. Viděla jsem bídu, ve které jsou děti odsouzené žít. Je jich tady strašně mnoho. A taky několik desítek, teď už šťastnějších dětí, které jsou sponzorovány OMDC. Tady je vidět ten neskutečný rozdíl. Dítě, které má šanci a dítě, které bohužel šanci nedostalo. Člověk se ale nemůže zastavit. Bohužel všem dětem na světě pomoct nelze. Pro mne bylo útěchou to, když jsme viděli, že i když pomůžeme jen hrstce z tisíců, je to vždy strašně moc. Pro ně je to opravdu veliká šance do života. To, že můžou chodit do školy, že dostanou uniformu, že dostávají dárky od sponzorů bylo pro mě neskutečnou radostí a zadostučiněním. Viděla jsem to na vlastní oči. Ve školách nás vítali s úctou a ve slumu s radostí. Samozřejmě na dětech byl vidět z počátku ostych, jakoby nevěděly, co si mají s touto situací počít, ale úsměv byl okamžitě vyvolán pohledem na dárky, které jsme jim od sponzorských rodičů přinesli. Jakoby se v tu chvíli proměnily v místní celebrity. Najednou byly fotografovány, natáčeny a navíc, dostaly spoustu dárků. Něco neskutečného v jejich běžném životě.
Bonbónek navrch: Moje neuvěřitelné setkáni s adoptivní dcerou Nai. Nevěděla jsem, jak se zachovám, jestli budu brečet nebo se smát. Byla jsem jenom neskutečně šťastná, že ji vidím usměvavou a taky šťastnou že jsme se potkali „dovopravdy“. Pak opět úchvatné pohledy do krajiny, kterou jsem viděla jen na fotkách. Dokonce si myslím, že jsem byla lehce v šoku, a že mi vše dochází až teprve teď. Měla jsem možnost vidět její školu, třídu, místo kam chodí na oběd a taky kde spí. Vše mi s nenucenou radostí ukázala.
Dalším z nesmazatelných zážitků byla návštěva masajských dívek v dětském domově v Meru. Tam jsem mohla vidět nefalšovanou radost z toho, že nás vidí. Okamžitě nás obklopily a jakoby si nás chtěly aspoň pro tuhle chvíli nechat jenom pro sebe. Neustále povídaly, později se i předváděly. Žádný ostych, žádná nervozita, jen upřímná radost. Tady jsem viděla, jak holky na tom, že je někdo podporuje, visí. Byl to nejenom pro nás, ale hlavně pro ně jeden z nejšťastnejších dnů. Lampaine mohla navštívit své miminko v kojeneckém zařízení, kde je umístěno. Bylo to hrozně dojemný. Tohle jsem už nedávala. Když vidíte dítě, které má dítě. Z ní však sršela radost.
Možná máte z mého vyprávění pocit neskutečné „selanky“, kterou jsem během celého pobytu zažívala. Nebylo tomu stále tak. Chvíle, kdy jsme se unavení vraceli večer do hotelu z pocitem, že nelze pomoci všem. S obrazy bídy a bezmoci. Chvíle kdy věci nefungovali „evropským způsobem“.  Vše se nakonec ale pohlo. A to je můj celý dojem z Keni. Ono to jde, pomalu ale jde.  Svahilské „pole pole“ nás provázelo na každém kroku a tomu se tady musí přivyknout. Obdivuju každého kdo se do této činnosti vůbec pustí. Zpočátku to sice vypadá jako „mission imposible“, ale každý krok je krokem vpřed a tady je vidět, že těchto kroků se udělalo už hodně. Důležité je to, že správným směrem.

Beáta Trojanová