Beatrice Trojanová

Moje první cesta do Keni.

Na cestu do Keni jsem se připravovala docela dlouho. Byl to můj sen se dostat do této krajiny a poznat ji jinak než jako obyčejný turista.  Impulsem bylo přečtění několika knih o Africe jako např. „Bílá Masajka“, „Pod africkým sluncem“ a jiné. To bylo taky důvodem, že jsem začala přemýšlet o adopci na dálku. Na internetu jsem narazila na organizaci OMDC, která ve mně po zhlédnutí jejich stránek vzbudila důvěru a po krátkém přemýšlení jsem začala podporovat jednu z dívek. Zároveň ve mně začala klíčit myšlenka, že bych se do té Keni opravdu chtěla podívat a vidět vše, o čem jsem jen četla, na vlastní oči. Povzbudila mne i ochota Jirky Pergla vzít sebou kohokoliv, kdo se pro to rozhodne. A tak jsem začala šetřit. Měla jsem sen a měla jsem cíl. Zaplatila jsem si lekce angličtiny, protože s tímto jazykem jsem dost na štíru a přečetla si pár dalších knih. Najednou tady byl konec listopadu a s tím zařizování letenek. „Takže nakonec opravdu POJEDU!!!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Strašně jsem se těšila a zároveň jsme měla i obavy z toho, že Keňa není moc bezpečná země. To mne ale v žádném případě neodradilo, přestože nejsem žádný hrdina ani cestovatel a když už, tak jen prstem po mapě. Tohle byla moje opravdu první velká cesta. Po dohadování kvůli zavazadlům, na check-inu na letišti v Praze, se nám nakonec povedlo nastoupit do prvního letadla do Istanbulu. Cesta sice pohodová, ale celkem dlouhá, takže jsem s nedočkavostí vystoupila v noci na letišti v Nairobi a poprvé se nadechla afrického vzduchu. „Co je Keňa“ – jsem měla možnost poznat hned na letišti – sáhodlouhé dohadování důležitých úředníků. Čím byl ten člověk na nižším postu tím důležitěji se tvářil. 🙂 Další překvápko čekalo hned v hotelu, kde jsme zjistili, že pro nás nemají rezervované pokoje. NEUVĚŘITELNÉ !!! Ale nám to nevzalo náladu, připadalo mi to velice dobrodružné, jak jsme ve tři ráno podnikli cestu do jednoho z nairobských barů, kde jsme měli počkat, než se uvolní nějaký pokoj v hotelu. Druhý den? Keňa na plný pecky! Nairobi s celou tou svojí vřavou a pachy. A čekání … a čekání a čekání … 🙂 Člověk neustále nevycházel z údivu, co ješte nebude fungovat. Nezbylo nic jiného než přeladit na keňskou vlnovou délku a zpomalit. Nemyslet evropsky, nepředpokládat, že když je něco naplánováno, že to taky vyjde. Nakonec pomalým keňským způsobem došlo na vše…
Cesta do Nanyuki je lemována úžasnou krajinou a ani prach ze silnice mi v tu chvíli nevadil. Tržište v Karatině, kde jsme mohli vidět nepřehledné množství pěstovaných plodin, které jsou nezbytné při přípravě jídla z pravé keňské kuchařky. Nebudu tady popisovat den po dni, protože to krásně rozepsal v reporáži Honza. Chci jen zachytit dojem nezcestovalého člověka, který navštívil tuto krajinu. Potkala jsem tady úžasné lidi, kteří pracuji pro OMDC v Nanyuki. Viděla jsem bídu, ve které jsou děti odsouzené žít. Je jich tady strašně mnoho. A taky několik desítek, teď už šťastnějších dětí, které jsou sponzorovány OMDC. Tady je vidět ten neskutečný rozdíl. Dítě, které má šanci a dítě, které bohužel šanci nedostalo. Člověk se ale nemůže zastavit. Bohužel všem dětem na světě pomoct nelze. Pro mne bylo útěchou to, když jsme viděli, že i když pomůžeme jen hrstce z tisíců, je to vždy strašně moc. Pro ně je to opravdu veliká šance do života. To, že můžou chodit do školy, že dostanou uniformu, že dostávají dárky od sponzorů bylo pro mě neskutečnou radostí a zadostučiněním. Viděla jsem to na vlastní oči. Ve školách nás vítali s úctou a ve slumu s radostí. Samozřejmě na dětech byl vidět z počátku ostych, jakoby nevěděly, co si mají s touto situací počít, ale úsměv byl okamžitě vyvolán pohledem na dárky, které jsme jim od sponzorských rodičů přinesli. Jakoby se v tu chvíli proměnily v místní celebrity. Najednou byly fotografovány, natáčeny a navíc, dostaly spoustu dárků. Něco neskutečného v jejich běžném životě.
Bonbónek navrch: Moje neuvěřitelné setkáni s adoptivní dcerou Nai. Nevěděla jsem, jak se zachovám, jestli budu brečet nebo se smát. Byla jsem jenom neskutečně šťastná, že ji vidím usměvavou a taky šťastnou že jsme se potkali „dovopravdy“. Pak opět úchvatné pohledy do krajiny, kterou jsem viděla jen na fotkách. Dokonce si myslím, že jsem byla lehce v šoku, a že mi vše dochází až teprve teď. Měla jsem možnost vidět její školu, třídu, místo kam chodí na oběd a taky kde spí. Vše mi s nenucenou radostí ukázala.
Dalším z nesmazatelných zážitků byla návštěva masajských dívek v dětském domově v Meru. Tam jsem mohla vidět nefalšovanou radost z toho, že nás vidí. Okamžitě nás obklopily a jakoby si nás chtěly aspoň pro tuhle chvíli nechat jenom pro sebe. Neustále povídaly, později se i předváděly. Žádný ostych, žádná nervozita, jen upřímná radost. Tady jsem viděla, jak holky na tom, že je někdo podporuje, visí. Byl to nejenom pro nás, ale hlavně pro ně jeden z nejšťastnejších dnů. Lampaine mohla navštívit své miminko v kojeneckém zařízení, kde je umístěno. Bylo to hrozně dojemný. Tohle jsem už nedávala. Když vidíte dítě, které má dítě. Z ní však sršela radost.
Možná máte z mého vyprávění pocit neskutečné „selanky“, kterou jsem během celého pobytu zažívala. Nebylo tomu stále tak. Chvíle, kdy jsme se unavení vraceli večer do hotelu z pocitem, že nelze pomoci všem. S obrazy bídy a bezmoci. Chvíle kdy věci nefungovali „evropským způsobem“.  Vše se nakonec ale pohlo. A to je můj celý dojem z Keni. Ono to jde, pomalu ale jde.  Svahilské „pole pole“ nás provázelo na každém kroku a tomu se tady musí přivyknout. Obdivuju každého kdo se do této činnosti vůbec pustí. Zpočátku to sice vypadá jako „mission imposible“, ale každý krok je krokem vpřed a tady je vidět, že těchto kroků se udělalo už hodně. Důležité je to, že správným směrem.

Beáta Trojanová