Dagmar Perglová

V 65 letech jsem se nebála jet do Afriky – do Keni

Můj syn Jirka mě o vánocích 2010 překvapil darem „poukaz“ na cestu do Afriky v srpnu 2011. Nevěřícně jsem na poukaz hleděla a začaly mně kapat slzy radosti a štěstí. Samozřejmě pojedu a všechno si zaplatím, hlavně že pojedu – poletím. Těšení bylo veliké. 2 měsíce před odjezdem jsem začala s očkováním proti „africkým chorobám“. Protože jsem seniorka, tak jsem musela na očkování chodit postupně. Když se blížil termín odjezdu, ptám se Jirky, co si mám vzít za oblečení. Mami, tak aby se ti to vešlo do kufříku do letadla. Vezeš 2 velké kufry dárků pro děti. Do kufříku se mně vešly 2 trička, mikina, kalhoty, pyžamo,pantofle, spodní prádlo. Zbytek si prý můžu koupit v Keni. Cesta letadlem turecké letecké společnosti proběhla klidně a ani kufry s dárky se nám neztratily. V Keni jsme přistáli na letišti ve 3 hodiny ráno, následovaly obvyklé prohlídky a vydání turistického víza. Na letišti nás čekali 2 kluci Patrik a Seyras. Když jsme se potkali a oni oba dva řekli „vítáme vás v Keni“ tak jsem měla slzy v očích. Připadala jsem si, že jsem přijela k letitým přátelům a tak to bylo po celou dobu našeho pobytu.Všechna setkání, (a že jich bylo) byla nabita upřímností, radostí, snahou udělat nám pobyt co nejhezčí, i když jsme jeli pracovat. Musím říci, že obrovskou osobností je „naše“ Helen Gathogo, která koordinuje všechnu finanční pomoc z ČR tak, aby všechny peníze byly použity pro děti. A moji osobní strážci Seyras a Patrik se o mě starali, jako bych byla jejich vlastní máma. Viděla jsem překrásné safari parky plné zvířat, ale setkala jsem se i s nesmírnou bídou dětí, které nemají rodiče nebo rodiče nemají práci. 10 dnů jsme jezdili po slamech a navštěvovali naše adoptivní děti, protože v srpnu jsou prázdniny a děti z domovů jsou na l měsíc předány pěstounům, které určí stát a oni se o ně starají. Ještě vysvětlím co je to slam – velké soustředění lidí na území vedle města, kam stát přivede el. energii a vodu (ne všude) a lidé si postaví dřevěná obydlí (prkna pobitá lepenkou, okna nezasklená, místo dveří závěs, na zemi hlína, nebo nějaký igelit) o rozměru cca 4x4m. Zde žije i 5ti členná rodina.

Na jedné posteli spí i 3-5 dětí, bez dek, bez matrací. Pro nás evropany naprosto nepochopitelné. Ale musím říci, že ženy ve slamech pořád perou – ručně – všude visí čisté prádlo. Když se naše auto s polepem OMDC objevilo na okraji slumů, najednou všude kolem nás bylo 30 i více dětí. Rozdávali jsme cukroví a jiné mlsky. Celý pobyt ve slamech nás doprovázely, smály se, dělaly hlouposti – prostě děti. Můj největší problém byl, že neumím anglicky. V Keni je úřední řeč svahilština a angličtina. Moc mě to mrzelo, že si s dětmi a zejména s těmi „našimi“ adoptovanými nemohu popovídat. Nás v mládí učili ruštinu, což se nedá nikde ve světě použít. A tak se vše odbývalo bez mluvení. Děti, když zjistily, že jsem máma Jirky, tak si mě ihned zabraly pro sebe, mačkaly mě, líbaly, říkaly „ajlavjú“ tiskly se ke mě, a já je hladila a mazlila se s nimi a cítila k nim nesmírnou lásku. Ten pocit v mém srdci nelze popsat slovy. Pořád jsem měla slzy na krajíčku a nejraději bych je všechny sbalila a odvezla k nám do Čech. Byl to nesmírně silný pocit, který se znovu vrací, když si na děti vzpomenu. Z jejich slov „mama“ bylo cítit, jak jim jejich opravdová máma chybí a trpí nedostatkem mazlení, lásky, pohlazení. Jsem všem adoptivním rodičům vděčná, že podporují tyto děti. Ani si neumíte představit, jakou ohromnou věc děláte, když tyto děti podporujete. Ty starší to již vědí, snaží se učit, jsou na předních místech ve školách kam chodí. Mají Vaše fotky umístěné nad svým spaním a moc čekají na Váš dopis. Proto prosím všechny rodiče, posílejte jim Vaše fotky, dopisy – všem dětem, i když nepošlete dárek – tak pište – anglicky. Viděla jsem velký smutek v očích až došlo i na slzy u 2 dětí, kteří sice dárek dostaly (od OMDC) ale nedostaly dopis. Věděly, že na ně adoptivní rodič nemyslí. Ty děti čekají a nesmírně se těší na leden a srpen, kdy za nimi přijede Jirka a přiveze Vaše pozdravy. Uvědomte si, že podporujete sirotky a pro ně je důležitá finanční podpora, ale i velmi důležitá podpora duševní, jste pro ně máma nebo táta.

Jeli jsme navštívit a předat dárky našim 15ti masajským dívkám do dětského domova v Isiolu. Přivítání bylo opět velké, upřímné jak od ředitelky domova, personálu až pro naše děvčata. Emoce byly na obou stranách hodně silné. Když děvčata zjistila, že jsem máma Jirky, okamžitě mě obklopila a byla jsem „jejich máma“ se vším co k tomu patří, polibky, stisky, mazlení, hlazení a slůvka „ajlavjú“ padala ze všech stran. Tak silný zážitek nelze slovy popsat a nakonec Vám jenom tečou slzy a cítíte obrovskou lásku ale i bezmoc, jak těmto dívkám ještě více pomoci. Nelze si je vzít sebou a starat se o ně. A proto si svého syna Jirku nesmírně vážím, protože ten svůj pocit, který mám já, dokázal převést do skutečné pomoci a to prostřednictvím Vás všech, kteří pomáháte těmto dětem postavit se na vlastní nohy. Moc si vážím všech lidí, kteří si těchto dětí ujali a moc Vám přeji, abyste se s nimi jednou setkali a mohli je políbit jako já a ony na oplátku Vám projeví vděčnost za to, že jste jim v jejich těžkém životě pomohli tak, aby se do tohoto života uměly zařadit. Všechna děvčata jsme vzali do města na nákup. Všechna se oblékla podle toho co si vybrala. Měla velkou radost. Potom jsme jeli všichni do hotelu na oběd. Byla poprvé v hotelu a poprvé použila normální WC a umyvadlo s teplou vodou. Děvčata jedla oběd a ta která již nemohla automaticky šla a zbytek jídla dala těm hladovějším. Na konci jídla byly všechny talíře naprosto prázdné, žádné zbytky jako u nás. Toto jsou momenty, které Vás překvapí. Toto by měly vidět naše děti ze školních jídelen. Byla jsem v Africe 25 dnů, viděla jsem krásy země, různá přírodní pásma od sucha až po zelenou krajinu s obilím, zeleninou apod. Keňa má perspektivu, staví infrastrukturu země, podporuje školství a vytváří systém pro to, aby se lidé začali mít lépe. Ale je před nimi hodně dlouhá cesta.

A ještě nakonec musím napsat můj zážitek. Když jsme přijeli do Keni do kanceláře v Nanyuki OMDC, tak jsme přáli upřímnou soustrast naší Hellen, neboť ji před týdnem zemřel tatínek. Při jedné misijní cestě jsme projížděli městem, kde se Hellen narodila. Vzala nás k sobě domů. Tam nás seznámila se svoji maminkou – 96 let – a svoji mladší sestrou – cca 40 let. Pak jsme všichni šli na konec zahrady k hrobu tatínka, zasadili jsme kytku a minutou ticha uctili jeho památku. Při pohledu na kříž, kde bylo jméno, letopočet narození a letopočet úmrtí jsem nevěřila vlastním očím. Letopočet narození 1878 úmrtí 2011. A teď si spočítejte, v kolika letech tatínek měl své poslední děti – Hellen 42 let, její sestra 40 let a kolik bylo mamince, která za život vychovala 10 dětí a vůbec nepotřebovala doktora.